Pondělí 4. července

Ochladilo se nám. Ve všech bankomatech došly peníze. Koše přetékají, projekce také. V Teplé plave něčí stan. Vary bublají na plno. Po silné a emotivní neděli vyhlíží pondělí jako vyslovené nedochůdče s dietní porcí na plastovém tácku. Na vině je i fakt, že znaven první dny si dávám dietní porci dvou filmů.

Na koprodukční drama „Albánec“ (Der Albaner) táhne především fakt, že svou zápletkou připomene Kusturicovu cikánskou epopej „Dům k pověšení“. I zde se hrdina žene za vidinou peněz na svatbu na západ, aby ve zkaženém podsvětí přišel o iluze i sebe samotného. Jediný, zato zásadní problém filmu Albánec je, že hlavní postava je psychologický paskvil a amorální dobytek, jehož pohnutky režisér omlouvá laciným kýčem o lásce a panenské přírodě. Záměr vrátit Albánii na mapu Evropy, který režisér deklaroval před projekcí, se tak povedl vskutku kuriózním způsobem. Albánci vyhlížejí jako banda mamonářů, kteří se ve vidině vlastního štěstí neštítí vraždy a obchodu s lidmi. To zřejmě nebyl záměr...

Kousek vskutku husarský předvedl i švédský dokument „Familia“. Příběh jedné chudé peruánské rodiny, která v touze po zajištěném životě vyšle matku na rok a půl do Španělska za prací byl výborný a citlivě udělaný. Tvůrcům se s kamerou podařilo zapadnout do koloritu hispánské famílie a divákovi nechají nahlédnout do intimních detailů běžné peruánské chudoby. Už jsem skoro chtěl konstatovat dobrou práci švédského štábu, když tu během diskuse z režiséra vypadlo, že valnou většinu klíčových zvratů dokumentaristé výrazně přiaranžovali svou pomocí. V denním tisku jsme se pak navíc dočetli, že chudáci peruánské socky pobírali za natáčecí den velmi solidní obnosy. Bohužel, ve filmu samotném o tom nepadne jediné slovo. Dokument později dokonce na festivalu ve své sekci zvítězil, což považuji za slušný výsměch.

Úterý 5. července 

Již citelně znaven filmem současně angažovaným hledám útočiště v tureckém meditativním snímku „Med“ (Bal). Zlatým medvědem ověnčený výstup do drsných hor, v nichž prožívá své dětství uzavřený chlapec Yusuf, hypnotizuje svou pomalostí, básnickými kompozicemi i nádherně sytou ztišenými emocemi postav. Semih Kaplanoglu pomalu odříkává svou lyrickou báseň o mlčenlivé lásce a bolestné nesmělosti, kamera Barise Ozbicera kouzlí nádherné obrazy a „Med“ odtikává svůj čas ve zcela jiném tempu, než je v dnešní kinematografii zvykem. Hořkosladké strnutí v překrásné filmové poezii a další z vrcholů letošních Varů.

Na izraelské válečné drama „Libanon“ se opravdu těším, neboť slibuje další ze subjektivních a apolitických pohledů na válku, navíc z netypické perspektivy hledí tanku. Odchází spokojen tak napůl. Na jednu stranu si cením novátorského pohledu „skrze zaměřovač“ a opravdu dusivé atmosféry útrob ocelového monstra, na druhou stranu jsem nedokázal překonat pachuť chtěnosti a přehnaně stylizovaných výjevů násilí. Režisér Samuel Maoz vycházel ze svých skutečných zážitků, ale sám připustil, že cílem filmu bylo především varovat mladou generaci - bohužel to varování je poněkud zkostnatělé a záměr převažuje nad realizací. Každopádně počin hodný pozornosti.

Film rakouské režisérky Jessicy Hausner „Lurdy“ (Lourdes) tu má pověst klasického festivalého hitu a po jeho shlédnutí nelze než dát za pravdu pochvalným hlasům. Citlivě nasnímaný snímek o ochrnuté Christine, která se vydá na organizovanou pouť do Lurd, disponuje jemně ironickým humorem, který si bere na paškál pošetilou pompu Lurd i pošetilost lidí, toužících po vyléčení ze své bolesti. Vynikající výkon Sylvie Testud a příjemně laskavý humor dělají z Lurd typickou „přívětivou“ záležitost pro všechny - potěší zejména ty, kterým se zamlouvá vybroušený filmový jazyk malých náznaků ve stylu Sofie Coppolové.

Jméno Gorana Paskaljeviće ve mně vzbuzuje velká očekávání. Jeho rázovité filmy mám rád a „Líbánky“ (Medeni Mesec) jsou mi blízké i tematikou současného Balkánu. Nebýt až přehnaně syrové ruční kamery, byl bych vrchovatě spokojen. Paralelní příběh dvou mileneckých párů, které pojí touha uniknout z nestabilního regionu (Albánie a Srbsko) i tvrdý náraz na realitu západní Evropy má vše potřebné – detailní kontext, dramatické zvraty i neschematické hrdiny. Narozdíl od Kusturicových poetických metafor jde cestou drsné reality, aniž by však rezignoval na typickou balkánskou absurditu. Občas ale svou formou vyloženě „vypuzuje“ z dění. 

Středa 6. července

Kategorii filmů o homosexuálech zastupuje letos ve Varech „Single Man“ s pozoruhodným hereckým výkonem Colina Firtha. Jeho hrdina se na počátku 60. let vypořádává se ztrátou životní lásky a chuti pokračovat v existenci. Ten film je doslova pozoruhodně „teplý“ - ať už svou překultivovanou formou (zpomalené záběry a dojemné smyčce) nebo obsesí detailem mužské krásy (až reklamně působící kompozice s fešáky v nátělnících). Koule má hlavně díky skvělému Firthovi, koketně vyžilé Julianne Moore a celkem vtipným dialogům, jinak mi svým masovým sentimentem opravdu nezachutnal. Pokud se vám líbí „Hodiny“, může se vám zalíbit i Firthova exhibice, ale upozorňuji, že se jedná o slabší podívanou.

K angažovaným filmům letošních Karlových Varů nutno přiřadit koprodukčního „Syna Babylonu“ (Son Of Babylon), vždyť i jeho režisér Mohamed Al Daradji deklaroval, že mu nejde jen o umění, ale i o změnu světa. Prosím, proč ne. Ale tady jde v první řadě o změnu světa a až pak o umění. Vezměte malé dítě, nechte ho trpět v kulisách poválečného Iráku touhou po ztraceném otci, na konci nechte umřít osobu jemu blízkou, po filmu podepiště petici. Humanitární manifest v prášku, bohužel jako film nudné a zcela zaměnitelné s hromadou dalších filmů. Irácký zástupce do letošní oscarové soutěže rozhicuje zejména ekumenické poroty.

To Xaviera Dolana politika netankuje. Je mu 21 let a natočil, napsal a sehrál film o lásce. Prvotní poťouchlé úšklebky, co může takový cucák vědět o filmu a vážných tématech, se mění v naprosté okouzlení. „Imaginární lásky“ jsou vymazlenou záležitostí, ať už svým popartovým vizuálem či skvěle odposlechnutými dialogy. Generační výpověď o soudobých podobách lásky ubíhá v moderním rytmu, ironizuje sama sebe a pracuje s promyšleným a chytlavým jazykem barev i hudebních motivů. Náročný a přitom nesmírně otevřený film, který narozdíl od pseudo-šokujících výpovědí o moderní zhýralosti jde až na dřeň. Bez jakékoli kontroverze a mladické snahy pobouřit. Na to, že už jsem přeci jen generačně jinde, mě to zasáhlo až obdivuhodně. Sledujte českou distribuci, Lásky budou...